Poslední den ve Velké čtyřce

Ve čtvrtek 30. března jsem šel naposledy do práce (v tradičním pojetí). Ten okamžik jsem zachytil na fotoaparát:

Zakončil jsem měsíc, který byl nabitý téměř do posledního dne. Jel jsem v březnu na dvě intenzivní služební cesty do Polska. Poláci sídlí v nádherné kanceláři, mají vlastní kantýnu s výhledem na Varšavu, nápadité řešení interiérů i skvěle vybavenou relax zónu, což celkově kontrastuje se sterilitou české kanceláře. Relax zónu jsem pro ilustraci také zachytil na fotoaparát:

Bohužel jsem neměl jedinou příležitost ji využít. Do kanceláře jsem chodil v půl deváté a odcházel nejdříve po půlnoci na hotel. Mezi tím prostě nezbyl čas. Tuším, že sami místní to mívají podobně. Polští kolegové tam očividně nikdy nevkročili soudě dle toho, že jsem je překvapil, když jsem jim popisoval obsah té místnosti.

Úprk ze zlaté klece

Březen mě vysál po stránce fyzické i psychické. Kdybych nekončil, potřeboval bych nutně dovolenou. Ještě ve čtvrtek přesně týden před mým odchodem jsem opouštěl kancelář ve 2:30 ráno. Volají vám o víkendu, čekají, že dodáte věci o víkendu a času je málo… Neříkám, že je to běžné, ale párkrát do měsíce se to stane. Když už děláte takovéhle hodiny a když už jste ochotni třeba překopat kompletně své osobní plány, protože vám někdo řekne “zařiď si letenku na dnešek nebo zítra ráno a přijeď na týden”, musí vás pohánět nějaká silná motivace, hlubší smysl, chcete-li.

Přiznávám, že jsem toto asi postrádal. Měl jsem v podstatě jistou slušně kompenzovanou práci a stejně jsem z ní odešel. Risknul jsem výpověď i s nejistou budoucností (výběrové řízení na manažera kampaně Pirátů v den podání výpovědi ještě ani nezačalo) a s vyhlídkou snížení platu. Dostat Českou pirátskou stranu do Poslanecké sněmovny mi však připadalo smysluplnější a více naplňující, jakkoli to pro mě nedávalo smysl z čistě ekonomického hlediska.

Myslím, že bych v korporátní struktuře byl schopný fungovat za určitých podmínek. Kdybych měl více volné ruce, více flexibility a kdyby dojem šlo udělat ne primárně pálením hodin v kanceláři, ale splněnými cíli, asi bych si zvykl, resp. by bylo mnohem těžší skončit. Nevím, jestli se nad tím tvůrci korporátní HR politiky někdy takto pozastaví. Asi se ale najde dost lidí, kteří se s tím vyrovnají lépe než já.

Té zkušenosti nicméně nelituji. Naopak. Je pravdou, že za krátkou dobu jsem se naučil dovednosti, které bych možná nikdy nezískal, kdybych býval šel jinam. Jsem dnes mnohem produktivnější a celkově pracovně vyspělejší, než jsem byl před rokem. Management consulting bych z tohoto pohledu určitě doporučil.

Za nějaký čas uvidíme, zda jsem udělal dobře. Ve čtvrtek 30. března odpoledne jsem vrátil počítač (což spolu s business casual oblečením tvoří symbol vaší profesní příslušnosti, protože počítač je v podstatě to jediné, co k práci potřebujete), rozloučil se s kolegy a naposledy na turniketu pípl zaměstnaneckou kartu.

This entry was posted in Obecné. Bookmark the permalink.

Comments are closed.